Před nějakou dobou se zrodil nápad, že by náš Fan Club mohl mít i nějaký spřátelený tým z jiné země. A tak začalo pátrání po všech možných orlech snad z celého Světa a okolí, až padla volba na orli z Mannheimu (Adler Mannheim) v Německu. Slovo dalo slovo a už se pomalinku začala rozbíhat emailová komunikace s jedním z jejich FanClubů. A to hlavně za přispění Kubíka #64, který disponuje poněkud lepší němčinou než většina z nás. A začaly se pomalu spřádat plány na návštěvu jejich zápasu. Termín padl na 30.10.2009, kdy Mannheim hostil tým Franfurtu. Jako dopravní prostředek jsme se rozhodli využít vlakového spojení, neboť člověk nemusí pořád sedět na zadku, všichni účastníci mohou požívat nápoje všeho druhu a hlavně je tam záchod ;-)

Cesta do Mannheimu

Před vlakovým nádražím ve Znojmě se sešli již ve čtvrtek 29.10.2009 v 18:04, tedy 64 minut po 17. hodině, a to ve složení Marshall#64, Marco40, Karfík, Grun, Hračkář #08 a já deza13. Obtěžkáni převážně zásobami tekutin (bez jídla člověk přeci jen přežije dýl) jsme po zakoupení všech potřebných jízdenek mohli konečně nasednout do autobusu a za dojemného mávání Kulometčíka, který se s námi přišel jako jediný rozloučit, vyrazit směr nádraží v Šatově.

Tam již na nás čekal dvouposchoďový vlak do Vídně. Nutno říci, že pro nás, kteří jsme zvyklí se na hokejové zápasy přepravovat převážně autobusem po silnicích nevalných kvalit, to byl překvapující zážitek. I při rychlostech kolem 160 Km/hod jsme pociťovali pouze jemňoulinké pohupování a bavit jsme se mohli klidně i pološeptem.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme do Vídně a vystoupili na nádraží Praterstern. Odtud to bylo co by kamenem dohodil do Prátru. A protože jsme měli 2 hodiny čas na další vlak, rozhodli jsme se, že se svezeme na obřím kole. Ačkoli už byla tma, byl to opravdu nevšední zážitek a pohled na noční rozzářenou Vídeň z výšky takřka 65 metrů byl opravdu okouzlující. Poté jsme se již vydali do Vídeňského metra, abychom se přesunuli na další nádraží, odkud vyjížděl vlak směr Mannheim.

Ve vlaku jsme měli rezervované kupé pro 6 osob, které bylo vybaveno sklopnými sedačkami pro větší pohodlí a také elektrickými zásuvkami, čehož jsme náležitě využili. Hned jsme také kupé vyzdobili znojemskými šálami a do okna vyvěsili dres, aby každému bylo jasné s kým má tu čest. Pak už jsme sáhli do těžce vláčených zásob a čas krátili u lahodných nápojů všeho druhu. Zatímco nám nekuřákům cesta ubíhala v pohodě a nic nám nechybělo, Karfík již poněkud obveselen, se dal do družného hovoru s průvodčím a lámanou němčinou zjišťoval, kdy že bude konečně eine kleine Rauchenpause. K jeho nemilému zjištění se dozvěděl, že nejbližší vhodná zastávka bude až ve 2:15. Tu se mu však podařilo s úspěchem prospat. My jsme poté zjistili, že ve vedlejším kupé nikdo nesedí, a tak jsme ho zabrali pro sebe na spaní. Když se totiž položí dvě protější sedadla, vznikne tím relativně pohodlné lůžko. Když jsme se ráno otevřeli oči, stál v uličce průvodčí a se zájmem sledujíce Karfíka mu oznámil, že další Rauchenpause bude za 15 minut. Tuto zastávku jsme využili také. Nikoli však ke kouření, ale ke krátkému protažení se po peróně.

V devět hodin jsme konečně dorazili na nádraží v Mannheimu. Uvnitř bylo, zřejmě na naši počest, vyzdobeno Rakouskými a Švýcarskými vlajkami, neboť červená a bílá jsou barvy naše a oni nic lepšího tak nahonem patrně nesehnali. No a my vyrazili do víru velkoměsta.

Prohlídka města

První co nás zarazilo jakmile jsme opustili nádražní budovu, byl obrovský počet jízdních kol opřených, nebo postavených všude, kam jsme jen pohlédli. Kdo by však čekal horská kola vyhlášených značek, byl by zklamán. Byla to povětšinou stará kola různých tvarů i barev. Všímavější cyklista by si i povšimnul, že málokterá (i ta lepší) jsou vybavena přehazovačkou. Důvod tohoto jsme poznali záhy. Mannheim totiž leží v naprosté rovině, kde člověk o kopec nezavadí a tudíž jeden převod všem naprosto stačil. A na kole zde jezdí opravdu každý. Od malých dětí, chlápků v sáčku, načančaných paniček až po staré babky. Naše kroky poté vedli na Friedrichsplatz, kde Karfík prohlásil: „Tak já mám náměstí a voni mi to ani neřeknou…“. Zde se nachází jedna z hlavních dominant Mannheimu – Wasserturm (vodní věž). Je to kamenná věž z jejíž ochozu jsme se kochali pohledem na rozlehlé náměstí poseté kašnami a vodními kaskádamy. Odtud jsme pokračovali do městského parku, dále k jedné z nejvyšších věží v Mannheimu a podél jednoho přítoků Rýna, který městem protéká zpět do centra. Po marném hledání nějaké otevřené hospody, kdy by bylo pivo alespoň za 2 eura nás už začaly bolet nohy. Tak jsme se vrátili zpět na nádraží, kde jsme si schovali zavazadla, protože jsme dopředu věděli, že na hokej by nás s tím určitě nepustili a vyrazili směr SAP aréna.

Cesta to byla také zajímavá, protože aréna není, jak je u nás zvykem, ve městě, ale až na jeho samém okraji. Po cestě jsme ještě hladoví zastavili v Mc Donaldu, kde jsme je připravili o zásobu Chicken Burgerů. Na vedlejší benzině ještě udělali díru do regálu plechovek s pivem a vyrazili dál.

SAP Aréna

Po nějaké době chůze po cestičce typu „nalevo dálnice, napravo zahrádky“, se před námi konečně vynořila střecha arény. Jak jsme později zjistili, je to aréna celkem nová. Od roku 1939 do roku 2005 se hrálo ve starém Eisstadion Friedrichspark a do nové arény se tedy tým stěhoval před 4 roky. Hala má kapacitu 13 600 diváků a průměrná návštěva v Mannheimu se prý pohybuje okolo 11 tis. diváků na zápas. Po krátké obhlídce okolí haly jsme se ji vydali prozkoumat. Do prostor kolem hlavního hřiště jsme se samozřejmě ještě dostat nemohli, ale navštívili jsme dvě tréninková hřiště, kde se připravoval Mannheimský hokejový potěr. U jednoho z hřišť byla dokonce menší tribuna o velikosti přibližně jako ve znojemské sportovní hale, na které jsme se usadili a sledovali trénink těch nejmenších prcků.

Čas nám pomalu ubíhal a tak jsme se pomalu zvedli a šli si stoupnout na smluvené místo, kde jsme se měli setkat s našimi Mannheimskými přáteli. Při čekání jsme jen sledovali udivené pohledy pomalu se trousících diváků na naši skupinku v pro ně zcela neznámých dresech. Ti nejzvědavější se dokonce přišli zeptat, co že jsme to zač, a když jsme jim oznámili, že sem jedem na hokej z města vzdáleného 1000 Km, jen udiveně kroutili hlavami. Po chvíli čekání za námi konečně přišli naši hostitelé. Po seznámení jsme se začali bavit jak jinak než o hokeji, fandění a tak. Dozvěděli jsme se například, že u nich není jeden velký fanclub jak jsme zvyklí, ale až 50 fanclubů o cca 20 lidech.

Mezitím se k hale začaly sjíždět ze všech stran autobusy, tramvaje a vlaky našlapané fanoušky a tak jsme si šli raději stoupnout k jednomu ze vchodů. Na to, že zápas měl začít až za dvě hodiny, se tam mačkal již pěkně velký hrozen fanoušků. Prý je to zcela běžná věc před každým zápasem. Hodinu a půl před začátkem konečně otevřely brány a každý musel projít celkem důkladnou osobní prohlídkou, při které byl ošacován, prohlížely se i kapuce a musela se sundat dokonce i čepice. Pak nám již nic nebránilo vstupu do arény.

Po široké chodbě plné různých Fastfoodů a Fanshopů, typické pro moderní arény, podobné té na Slávii, jsme se dostali do našeho sektoru na stání, kde pro nás naši kamarádi vyhradili místečko. Stáli jsme jen kousek od dvou bubeníků a na balkóně přímo nad námi bylo největší jádro fanoušků, takže jsme stáli takřka v jámě lvové (nebo spíš v orlím hnízdě).

Hlediště bylo rozděleno do třech pater: přízemí, patro se skyboxy a nahoře byl balkón. Asi jedna třetina stadionu za brankou hostí byla upravena na stání. Prý sem chodí i lidé co mají normálně permanentku na sezení a tak je zde vždycky trochu tlačenice.

Po ledě se zatím proháněli malí caparti a maskot haly bobr UDO a s ním i zelený ještěr - maskot mistrovství světa 2010. Když jsem u toho mistrovství, tak v této hale bude hrát svoji skupinu i naše reprezentace. Na kostce zatím moderátor v přímém vstupu zpovídal těsně před zápasem hráče a trenéry. Proběhla také krátká soutěž mezi maskotem Udem a chlápkem převlečeným za rozhodčího. Každý měl autíčko na vysílačku a měl za úkol projet překážkovou dráhou, což na ledě nebylo zase tak jednoduché.

Poté již na led vjely dvě rolby pomalované znakem orla. Když se v hale setmělo, zjistili jsme, že obě rolby jsou dokonce podsvíceny ve stylu filmu Rychle a zběsile. Na kostce potom proběhlo několik velice podařených a vtipných videí proti dnešnímu rivalu – Lions Frankfurt. Frankfurt je od Mannheimu vzdálen asi 90 Km, takže se dalo očekávat derby se vším všudy a na tribunách to taky začínalo pěkně vřít a Mannheimští už taky daly Frankfurtu pěkně hlasitě najevo že dnes jsou doma oni.

Zápas

Když rolby zajely, celý stadion se ponořil do přítmí a následovala audiovizuální show, během níž přichystali na led obřího orla, z jehož útrob začali na led naskakovat domácí borci. Mezi hvězdy týmu patří především gólman Fred Brathwaite #31 (CAN), který působil v NHL a chytal i za reprezentaci Kanady. Z Čechů zde hraje Tomáš Martinec #13 a jako náhradní gólman Lukáš Lang #1.

Zápas začal a začalo se tedy i fandit. Jak jsem již psal o něco výše, fandění koordinovala skupina fanoušků nad námi pomocí dvou megafonů. Tak jak my jsme zvyklí na to, že se do rytmu bubnů fandí krátké pokřiky, zde byly bubny spíše jen pro udržení rytmu a převážná skladba repertoáru byly táhlé melodické chorály podporované tleskáním. Hned jsme si také všimli, že se do fandění zapojují téměř všichni fanoušci na stadionu a celé tribuny včetně pánů v letech tu a tam za dunivého zpěvu chorálů povstaly, aby podpořily domácí borce. Další zajímavost byla ve třetí třetině, kdy celý stadion zpíval neúnavně pořád dokola jeden a ten stejný chorál a to minimálně 10 minut bez přestávky. Měnila se pouze intenzita, takže chvíli se zpíval jakoby utlumeně, načež se přešlo do burácivého chóru, který se zase postupně utlumoval a tak pořád dokola.

O přestávce mezi druhou a třetí třetinou jsme se sešli všichni na chodbě a předali si vzájemně dary. My jsme dovezli náš domácí dres s číslem 1 a jmenovkou Mannheim. Dále Kuba nechal natisknout sadu samolepek „Orlí unie“. My jsme na oplátku dostali každý kšiltovku a puk a společně potom dres č. 13 Tomáše Martince.

Hra samotná byla rychlá, tvrdá a přímočará. Trošku jakoby postrádala herní kombinace. Zápas celkově proběhl poměrně rychle a příliš se nepřerušovalo. I když na vyloučení a tvrdé zákroky samozřejmě taky došlo. Zápas nakonec skončil vítězně pro domácí 2:1 (1:0,0:1,1:0). Po skončení zápasu objeli hráči hřiště, zatleskali a zajeli do kabin, načež se spousta diváků zvedla a začala odcházet. Tím jsme byli tak trochu rozladění a kroutili hlavou nad tak vlažnou děrovačkou po vyhraném zápase a ještě navíc po derby.

Najednou však malí hokejisté, kteří mezitím začali kroužit po ledě, udělali u mantinelu špalír a hráči začali vyjíždět z kabin na led. Znovu objeli stadion, seřadili se pod námi a pořádná děrovačka mohla začít. Nejprve klasicky zvedání rukou jako u nás, potom něco ve stylu „povstaň…“ a nakonec dal moderátor jednomu z hráčů mikrofon a ten po krátkém poděkování začal řídit fandění celého kotle. Nakonec hráči zmizeli v útrobách stadiónu definitivně. My jsme se ještě rozloučili z našimi hostiteli a jelikož nás už začal tlačit čas, museli jsme plánované posezení u pivka odložit na jindy. Jen nám ještě řekli, že vstupenka na hokej platí i jako lístek na vlaky jedoucí od stadionu, čímž nám ušetřili nějakou tu korunku a my jsme se tak dostali zpět k nádraží bez větších problémů. Zbývalo nám již jen si vyzvednout bágly a počkat na ten správný vlak směr Praha.

Cesta zpátky

Po nastoupení jsme se dostali do vagónu, ve kterém jsme měli strávit 12 hodin. Byli v něm sedačky po dvou na každé straně. Každá sedačka měla jakousi stříšku a když se v ní člověk opřel, tak se začala naklánět dozadu ať jsme chtěli nebo ne. Po sedačkách už pospávali různí lidé, takže jsme se ani nemohli spolu bavit a celkový dojem byl myslím nejen pro mě dost frustrující. Usadili jsme se teda každý na své místo a začali si posílat zbytky vína, které nám ještě zbyly. Protože se nám ještě nechtělo spát a ještě jsme se chtěli trochu bavit, přesunuli jsme se, kromě Gruna a Marca, kteří takřka okamžitě usnuli, do jídelního vozu, kde jsme si náležitě dlouho vychutnávali své 0,3l pivo za 3 éčka. Asi po hodině nás pak začal číšník vyhazovat že už zavírá, a tak jsme se vydali do těch hrozných sedaček. Ale jelikož jsme už byli taky celkem utahaní, usnuli jsme celkem rychle. Až na Karfíka, který jak nám ráno líčil celou noc nemohl usnout a tak si alespoň vychutnal dvouhodinovou Rauchenpause. Ráno, když se vagón trochu vyprázdnil, ho pak únava nakonec přeci jen dostihla a usnul na volném sedadle kdesi v přední řadě. My jsme mezitím začali rozebírat včerejší fandění a dva chorály se nám zalíbily natolik, že jsme si řekli, že bychom je mohli zařadit na repertoár. Dali jsme hlavy dohromady, vymysleli k nim slova a nové chorály byly na světě. Kolem dvanácté hodiny jsme pak konečně dorazili do Prahy. Jen to počasí nás trochu zaskočilo, kdy jsme z nádherných 14°C přijeli do odhaduji tak maximálně 5°C. Protože jsme opět měli chvíli čas na další spoj, tentokráte již do Šumperka, šli jsme se ještě na Václavák vyfotit pod koně.

Cesta do Šumperka utekla jako voda. Když jsme se blížili ke stadionu, jen jsme zahlédli, jak k němu zabočuje i náš znojemský autobus fanoušků. Naladili jsme společnou notu a hned oba nové chorály předvedli a myslím že by mohly slavit úspěch. Po občerstvení v hospodě na stadionu jsme se odebrali přímo na zimák a vše si vyzkoušeli ještě přímo při zápase. Utkání jsme nakonec bohužel, možná i díky neuznanému zcela regulérnímu gólu, prohráli a vydali se zpět, tentokráte již autobusem, do Znojma. Někteří vystoupili po cestě a zbytek nakonec skončil, jak jinak, než U Slimáka a odtut už směrem domů každý sám.

Nakonec bych chtěl, a to nejen za sebe, poděkovat Kubíkovi za skvěle zorganizovaný výjezd. Vše měl naprosto skvěle pozjišťované a naplánované do posledního puntíku a za to mu patří naše veliké díky a hluboká poklona.